Aktuality

15. února 2011

Bombardování Vinohrad v záznamech pamětníka Jana Vodňanského

Bombardování Vinohrad v záznamech pamětníka Jana Vodňanského O spojeneckém náletu z února 1945 podruhé: citace z knihy muže, jenž coby čtyřletý přežil zásah domu leteckou pumou a následně se stal showmanem.
 
Po včerejším popisu bombardování Vinohrad v roce 1945 z pamětí tehdy padesátiletého profesora psychiatrie Vondráčka může být zajímavé srovnání se vzpomínkami doktora filosofie, tehdy ve věku necelých čtyř let. Showman Jan Vodňanský popisuje nálet takto:

"Pohádkové představy o blížícím se náletu bezděčně přiživovali rodiče, kteří se přede mnou bavili o věcech, "jimž tříleté dítě nemůže rozumět", jak ty budoucí výbuchy vyrazí skla z oken a skelný prach nám všem vyžere oči, takže se už nikdy vzájemně neuvidíme. Navzdory předpokladům dospělých tříleté našpicované uši naslouchaly, mozek rozuměl, a tím i přiměřeně paranoičtěl, a pak přišel ten slunný únorový den, kdy se jasné nebe brzy po ránu otevřelo, a už se to sypalo. Z bytů vybíhali v krajní panice jejich obyvatelé, každý v tom, co měl právě na sobě. Dům se otřásal v základech, ale do sklepního krytu se nedostal nikdo, protože samou hrůzou zalehl i zámek. představa smrti, sotva život tak slibně začal, byla pro mě nedosažitelná, o to větší se dostavila po dlouhé měsíce dospělými pilně pěstovaná hrůza z oslepnutí. ...

Již koncem sedmdesátých let se diváci programů dvojice V+S budou smát, když jim bez velkého přehánění budu sdělovat své ranné zážitky, jak jsem koktal následkem amerického náletu na Vinohrady a pak jsem se odnaučoval koktat až do devětačtyřicátého jenom proto, že si američtí anvigátoři spletli Prahu s Drážďanama. ...

Čtrnáctý únor, Den Velkého Bombardování, vystoupil intenzitou zážitků z anonymity nezapamatovatelných dětských dnů. Z minuty na minutu a z hodiny na hodinu se vybavují: sluníčko na obloze, preventivně vystrašený blokový důvěrník s páskou na rukávě mydlící železnou tyčí do secesního zábradlí oslovuje mojí čtrnáctiletou sestru: Slečno, jděte se s tím chlapečkem okamžitě schovat. Hrůza z uzavřeného prostoru, stupňovaná intenzitou neviděných výbuchů, sténání, hysterické ječení, pak přízračné Vinohrady s čerstvě rozpáranými domy, oběti nakládané do provizorních neohoblovaných rakví, večer opět další poplach, tentokrát hloubkaři nad Vršovickým nádražím. To už nás rodiče odvážejí k babičce a dědečkovi do Milevska a z okénka vlaku je vidět stále ještě do tmy hořící renesanční Grébovka."

Jan Vodňanský bydlel s rodiči na rohu Slovenské a Šumavské a jejich dům byl dokonce zasažen (" ...Vinohrady, které nebyly strategickým místem a nebylo tam nic k bombardování, snad jenom já. Zažil jsem velký šok, do domu padla puma a já byl svědkem hysterických záchvatů lidí různého věku."). Koktat posléze přestal a tak vše vcelku dobře dopadlo. Zajímavé je srovnání časových údajů - zatímco podle profesora Vondráčka se útok udál po poledni ("a na té hodině se zastavily i hodiny na Smetance"), roběti Vodňanskému to přišlo "brzy po ránu". Bylo by jistě zajímavé konfrontovat tuto časovou neshodu se zápisy dalšího vinohradského pamětníka, pana profesora prezidenta Klause (mimochodem o necelý týden mladší než dr. Vodňanský), který se nedávno rozpomněl, jak o tři měsíce později za Pražského povstání stavěl barikádu ...